Náš dědeček a babička hodně vědí. Kde se to všechno naučili? Kam asi chodili do školy? Co se učili? Tam bychom chtěli chodit taky.
Ale vždyť děda s babičkou možná chodili do stejné školy. Jen je to už dávno. Jak naše škola tehdy vypadala? Jak se za tu dobu změnila? Poslední lednový den nám nejen o tom vyprávěl prapradědeček pan Miroslav Martínek v sálku DPS. Dobře jsme poslouchali.
Teď už víme víc o tom, jak to skoro před sto lety chodilo. V každé třídě byla kamna, ve kterých se topilo. Na lavicích bylo místo pro kalamář, do něj se nalil inkoust, namočila násadka a už se psalo. Jedno namočení vystačilo asi na jedno slovo či jeden početní příklady. Děti nosily sešity v kožených taškách v ruce. Učebnice si nechávaly ve škole. Tak jako my sbíráme kartičky s Pokemony, měnily si tehdy děti obrázky s různými exotickými zvířaty.
Překvapilo nás, že ve škole vůbec nebyla šatna, nefungovala družina ani jídelna. Maminky vařily dětem obědy doma. Pan Martínek nám také s úsměvem vysvětlil, k čemu pan učitel občas použil rákosku. Prozradil nám, že se za jednu korunu daly koupit čtyři buchty a sešit stál dvacetník. Hezky zavzpomínal na své domácí povinnosti – obstarání domácích zvířat, kosení trávy nebo nošení šišek na zátop.
Nejvíc se nám líbilo, když nám vyprávěl, jaká dobrodružství v Úvalech a okolí s kamarády zažívali. Vyprávěl, jak se sami učili plavat, nebo jaké sporty byly tehdy v Úvalech populární. Kde se dobře plavili koně nebo kde všude se dalo čutat, házet a trénovat s hadrákem nebo s luxusnějším koženým míčem. Shodli jsme se, že nejlíp plave lodička z borovicové kůry a knížka Rychlé šípy je napínavá a plná záhad.
Ještě jednou moc děkujeme 1. C
